Skuteč, Skuč, Skuče

Když stála Skuteč na svahu Humperek, byla ještě velmi chuďoučká, pouhá řada dřevěných kučí či chalup, byla to Skuče, kde v zimních dobách silně vítr skučíval, byla to Skuč. Když pak později kovkopové jali se drásati nitro jejího okolí, jako v Horkách a u Skutíčka, tak to kutání přivodilo ji jméno pozměněné, totiž Skuteč.
Že stará Skuteč Skučí se jmenovala, o tom vypravují si v zimních večerech dosud ve skutečských domcích besedníci.
Vypravují si dávnou pověst o princezně, která držela zdejší hrad a v něm množství pěkných psů chovala.
Ale když zemřela nezanechavši dědiců spustl hrad a psi zdivočeli.
Ti ohrožovali město, trhali dobytek a působili tak nesmírné škody. Od jich skučení říkalo se hradu i osadě Skuč.
A nebylo nikoho, kdo by věděl jak zlo odstraniti. Až vyskytli se pocestní dva rytíři, snad rytířští zpěváci světem bloudící, kteří do města zavítali.
Ti slyšíce vypravovati o těch zlých psech, umínili si, že město od svízelů osvobodí. A přes vše zbraňování vydali se na hrad. Hned před bránou uvítali je psi, chtíce je zahnati. Ale když viděli jejich neohroženost, ustoupili, ponechavše venku pouze čtyři, kteří v tlamách jakési rozžáté svíce nesli a rytíře do hradu zavedli.
Zavedli je do zámecké síně, kde na dubové stolici seděla princezna, majíc na klíně velikého černého psa, jemuž svítily oči jako baziliškovi.
Princezna promluvila dutým, jakoby hrobovým hlasem: „Kam jste zabloudili? Jistá smrt vás tu čeká, jestli všecky ty zámecké psy do půlnoci nepobijete“.
„Smrt nebo život“ pomyslili si rytíři a dali se do díla. Nejdříve skolili toho největšího psa na klíně princeznině a do půlnoci pobili i všecky ostatní.
Tak zbavena i ubohá princezna povinností chovati toho velikého psa, a bílá holubička vylétla z ní a oknem vznášela se do oblaků.
Skutečtí tak osvobozeni od nátisků, jež jim psi působili. Tak to praví ta pověst.

HLINECKÝ, A. Z dob šerých, dávných., 1909